Základní škola a Mateřská škola, Radvanice

Radvaničtí plaváčci aneb Labská apokalypsa

Vytvořeno 26. 5. 2016 13:16

Úterý, 24. květen ráno, začíná nám den „D“. Nebo spíše den „V“ -  VODA. O půl deváté nasedáme do luxusního netřesoucího se, výkonného minibusu a vyrážíme na plánovaný vodácký kurs. Účastní se jej přihlášení žáci 6. – 8. třídy (celkem na dvacet kusů) plus dva vyučující – Mgr. Cabicar a

Mgr. Hrubý. Předpověď počasí vypadá příznivě, některé předpovědní modely očekávají den zcela beze srážek, jiné pouze místní lehkou přeháňku. Slunce zatím svítí, takže to vypadá na pohodovou vyjížďku po řece Labi.

Ve Dvoře Králové na nás už čekají dva instruktoři – Cyril a Ondra, kteří se stávají našimi průvodci sjížděním řeky ze Dvora do Kuksu. Po nezbytné instruktáži o bezpečnosti, chování v lodi, technice jízdy a všeobecném poučení začínáme ukrajovat první metry krychlové labské vody. Mnozí se snaží všemožně udržet správný směr, proud je ovšem jiného mínění a styl jízdy některých lodí připomíná spíše jakýsi tanečně otáčivý pohyb. Vidíme záblesky polky, tu a tam si někdo střihne i ten valčíček. Nevadí, časem se vše lepší a částečně ubývá nejen podivných nechtěných obratů, ale i neplánovaných výletů mezi křoviska, větve stromů nebo strmé břehy porostlé travinami. Sluníčko svítí, všichni plují, před námi svačinka, v rukou pádélka, prostě idylka… STOP.

Tím končí první část kurzu a začíná druh – boj o přežití. Z ničeho nic se objevuje pár kapek. Jedna, dvě, pak dlouho nic, najednou tři, čtyři, pět, deset, prsty jedné ruky nestačí. Prší. Prší víc. Nemáme pláštěnky. Mokneme. Neprší. Leje. Meteorologové (lze použít i výraz meteorolozi, pozn. aut.) se tak úplně netrefili. My stále odvážně plujeme. Leje jako z konve. Začínáme drkotat zuby. Nejsme suší. Šeří se. Není vidět. Drkotáme i těly. Všude voda. Nahoře i dole. Sjíždíme malý jez. Není v  mlze téměř vidět. Nadává se. Někteří se „cvakli“. Je to jedno, voda je všude. Meteorologové se netrefili vůbec. Utíkáme z lodí. Schováváme se pod mostem. Všichni se klepou. (Klepají.) Lepíme se tělo na tělo. Hřejeme se. Aspoň trochu. Začínají kroupy. Létají větve. Hromy, blesky. Voda odnáší lodě. Apokalypsa.

Na kost promočení, lehce vystydlí, rozklepaní, schoulení v kruhu, s bahnem ve tvářích čekáme pod mostem na vysvobození.  Pan ředitel nás prý zatím očekává asi 5 minut jízdy od nás. Neví, že se nedočká. Je patrně rovněž velmi mokrý. Spása přichází po chvíli, zachraňuje nás Cyril se svým vozem. Řeka mezitím stoupla o metr a barva o dva tóny do hnědé. Lodě málem upluly. S vypětím zbývajících sil je zachytáváme, vyléváme je a odnášíme k vozu. Přestává pršet. Začínají se objevovat úsměvy. Jaká paráda! Přežili jsme. Pan ředitel rovněž. Rychle převléct do suchého a už lezeme do vyhřátého busu. Pořádně ještě nevěříme tomu, co jsme během poslední hodiny prožili. Máme každopádně neopakovatelný zážitek na celý život. Vodácký kurs plus kurs přežití. Akce dva v jednom :-)

P. S. 1: Dvě třetiny žáků druhý den nepřišly do školy (nachlazení, zimnice apod.).

P. S. 2: V Radvanicích a Trutnově prakticky nepršelo.

P. S. 3: Ve Dvoře a blízkém okolí (cca 20 km) spadlo 49 milimetrů srážek, což bylo během odpoledne zdaleka nejvíce v celé ČR

Mgr. Pavel Hrubý, účastník kurzu